Pověsti půvabného, ale drsného kraje, jehož západní stranu uzavíral nepropustný prales hraničních hor. Jeho zrádné hlubiny obydleli naši předkové hejkaly, škalníky, světlíčky, divokou honbou, hadími královnami s korunkou. Z řídkých skupinek prapůvodních domorodců vykouzlili obry a divné žínky, zatímco domácí bůžky a ochranné sošky dědů převtělili v hady hospodáříčky.
Když u nás bydleli obři
Ze začátku vycházeli obři s lidmi po dobrém. Pustili se dokonce do stavby kostela. Na nejhezčím kopci, odkud se otvíral široký rozhled do Bavor. Dílo obrům rostlo pod rukama. Máma s dcerou snášely v zástěrách kamení, tatík a syn stavěli. Když byli hotovi, šoupli si pod nohy stoličku, aby připevnili na věž kříž. „Ten kostel máte od nás na památku. My už se musíme stěhovat,“ řekli obři obyvatelům vesnice. Co mohli sousedé dělat. Pěkně obrům poděkovali, rozloučili se s nimi – a od těch dob se ta obec jmenuje Loučim – a šli je kousek vyprovodit. Obři je potom naposledy políbili – a v těch místech vznikla ves Libkov – a už mašírovali pryč, někam do obřích hor.
KORANDOVÁ, Marie. Chodské pověsti a legendy. 1. vyd. Plzeň : Nava 2004. 185 s. ISBN 80-7211-179-5.