Pro Janíčka byl každý nový den tak plný tajemství, která ještě nedokázal prozkoumat, že ani dospat nemohl. Co všechno se dalo uvidět každé ráno jen doma na dvorku, ve vsi, nebo dokonce u lesa, kde měl chaloupku tajemný stařeček Gajda! Svět byl veselý, dobrý a voňavý, lákavě voněl neznámem, když člověk našel vždycky na svém místě ty pravé dveře, které vedly domů. Až přišli Němci. Svět přestal být dobrý, ani hrát se nedalo tak jako dřív. Což o to! Hlavně že Janíček se nedal, hlavně že tenkrát doběhl včas.
„Strýce Floriše vezou Němci! Němci chytili strýce Floriše!“
Krajní chalupa s nakřivo naraženou zachumelenou střechou hledí na Janíčka, jako by nevěřila.
„I běž, kluku, copak to povídáš?“ mračí se jako mrzutá stařenka, ale Janíček nedbá. Seběhl ze široké silnice na úzkou, v sněhu prošlapanou pěšinu, která se točí podle plotu nevlídné chalupy, a běží. Pěšinka vede do dolní vsi. Prošlapaly ji děti, které si tudy nadcházejí do školy i ke kupci, a Janíček bude za chvíli u stařečka Gajdy.
Musí mu, musí mu povědět –
Už je u zapadaného rybníčku. Tudy po břehu se chodí ke stařečkově chaloupce. Cesta je zavátá, ale Janíček ji najde. Vrána to asi ví, ani se neukázala.
„Stařečku!“
Až po kolena je Janíček bílý a křičí už ve dveřích.
SOJKOVÁ, Kamila. Janíček : pro malé čtenáře. 4. vyd., v Albatrosu 3. Praha : Albatros, 1971. 108 s.