Mumini. Bláznivé léto

Ukázka z knihy

Na palubě salonu měli zatím velice smutné ráno. Muminkova maminka odmítala jíst. Seděla v houpací židli a neustále opakovala:

„Nebohé děti, můj nebohý mumineček! Úplně sám kdesi na stromě! Vždyť nenajde cestu domů! A co až nastane noc a budou houkat sovy…“

„To dělají až v srpnu,“ utěšoval ji Pimek.

„To nevadí,“ plakala maminka. „Vždycky se najde něco hrozného, co houká.“

Muminkův tatínek hleděl pochmurně na díru ve střeše spížky a pravil:

„Byla to moje chyba.“

„Nemluv tak,“ namítla maminka. „Tvá hůl byla asi stará a shnilá, ale kdo to mohl vědět. Určitě cestu domů najdou! Jistojistě cestu domů najdou!“

„Jestli je něco nesnědlo,“ řekla malá Mia. „Mravenci je určitě tak pokousali, že jsou větší než pomeranč!“

„Jdi si hrát, nebo nedostaneš moučník!“ napomenula ji Mimlina dcera.

Mína se oblékla do černého.

Posadila se do kouta a žalostně plakala sama pro sebe.

„Ty po nich opravdu tak strašně truchlíš?“ zeptal se Pimek soucitně.

„Ne, jenom trochu,“ odpověděla Mína. „Využívám jenom příležitosti a pláču kvůli všemu, když mám teď důvod.“