Lom

Ukázka z knihy

Jen se probudil, už cítil, že spánek je tentam. Pochopil to a chvilku ještě ležel bez hnutí, se zavřenýma očima, jako by se bál zaplašit zbytky dřímoty.

Už několik posledních dní se Agejev začal probouzet předčasně, ještě ani nezačalo svítat, špička stanu byla černá jako bota a kolem bylo hrobové ticho, jaké bývá hluboko v noci těsně před svítáním. Bylo chladno, cítil to na zarostlých pichlavých tvářích i na stydnoucí šešulce. V létě nebyl prostě zvyklý schovávat do spacího pytle i hlavu, navečer to bylo zbytečné, ve stanu se dlouho drželo denní teplo, a vždycky až na sklonku noci, před svítáním, když padla rosa a vršek stanu nasákl studeným vlhkem, se citelně ochladilo. Mimoto Agejev dávno neměl na hlavě tu bujnou, hustou kštici, která ho zdobila v mládí. S léty mu vlasy prořídly a zplihly, kouty se protáhly a hlava začala být choulostivá na chladno. Ale to je normální, patří to k životu.

Na vstávání bylo ještě brzy, navíc se mu ani nechtělo opouštět příjemně vyhřáté pohodlíčko spacího pytle, ležel tedy jen tak se zavřenýma očima a v polospánku se snažil v tichu rozeznat sotva slyšitelné šelestění listí v korunách blízkých stromů. Ten tichý, někdy klidný, někdy vzrušeně zvichřený šumot doprovázel jeho spánek každou noc, chvílemi se ztišoval, ale před ránem obyčejně zneklidněl a zesílil. Agejev si na něj přes léto už zvykl a skoro ho přestával vnímat, ten šumot se stal součástí jeho ticha a jeho nekonečné osamělosti tady blízko hřbitova nad dávno opuštěným lomem.