Mít svoje vlastní zvířátko

Ukázka z knihy

Začalo pršet. Tatínek si vysadil Barborku na ramena, protože byla ušlá a cesta vedla do kopce. Všichni přidali do kroku. On, maminka i Lucie.
"To je zvláštní," povídá maminka, "kdykoliv se vypravíme do zoologické zahrady, pokaždé musí pršet."

Má pravdu. Naposledy tady byli na jaře, a než doběhli od bizonů do hospůdky, byli jako vodníci. Teď je září, je po prázdninách, které děti prožily na chalupě daleko odtud. Už se jim stýskalo - ne snad po škole, ani po školce - ale po medvědech a lachtanech, po opičkách, papoušcích, žirafách a krokodýlech, po všech těch podivuhodných tvorech, na kterých mohou oči nechat.

Jen škoda, že si na ty kožíšky nesmějí ani sáhnout. Mohou si snad pohladit opičku, pohrát si s liškou nebo povykládat s papouškem? Copak Barborka, ta je malá, chodí teprve do mateřské školy, a tak nemůže mít přesnou představu o tom, jak by bylo krásné mít svoje vlastní zvířátko. Ale Lucie, ta o tom sní. A když by nemohlo být velké, tak aspoň maličké, takové do dlaně.