Rodná Evropa

Ukázka z knihy

Mnoho let po druhé světové válce, když už Hitler a Mussolini byli jen bledými přízraky, jsem se ocitl na plážích ostrova Oléron u francouzských břehů, severně od Bordeaux. Při odlivu se z oceánu vynořoval železný vrak uvázlý v písku. Voda vyhloubila kolem zrezivělých trámů dolíky, v nichž se vytvářely rybníčky vhodné pro plavecká cvičení mého syna. Domnívali jsme se, že tu vrak leží od té doby, co tu přistála angloamerická vojska. Ukázalo se, že tu leží daleko déle. Ztroskotala zde loď s uruguayskou vlajkou, převážející měď pro francouzskou armádu, když bojovala proti Vilémovi II. Trvalost věcí a netrvalost lidí vždycky vzbuzuje úžas. Dotýkám se lodních boků obrostlých mušlemi a vodním rostlinstvem a stále ještě se nemohu smířit s myšlenkou, že dvě velké války jsou už stejně nereálné jako války punské.

Mé první vjemy vyvolala válka. Když jsem vystrčil hlavu zpod babiččiny peleríny, zděsil jsem se: řev hnaného dobytka, panika, hustý prach na cestě, temný obzor, kde se blýskalo a hřmělo. Němci útočili, carská vojska ustupovala z Litvy a s nimi davy uprchlíků.

Z toho léta 1914 pochází ostře se rýsující výjev. Oslnivé slunce, trávník, sedím na lavičce s mladým kozákem, který je černý, štíhlý v pase a moc se mi líbí. Na prsou má zkřížené pásy s náboji. Jeden vyšroubuje a z nábojnice vysype na lavičku zrnka prachu. V tu chvíli došlo k tragédii. Miloval jsem bílého beránka. A teď ho kozáci honí mezi křovím, staví se mu do cesty. Chtějí ho zaříznout. Milovaný kozák vyskočí a běží jim pomoci. Můj zoufalý křik, nemožnost snést neodvolatelné neštěstí: první protest proti Nutnosti.

(Válka)