Tobiáš Lolness

Ukázka z knihy

Tobiáš měřil půl druhého milimetru, což na jeho věk nebylo nic moc. Z díry v kůře mu teď čouhaly jenom špičky noh. Nehýbal se. Noc se přes něj přelila jako vědro vody.

Díval se na nebe poseté hvězdami. Těžko najít černější a zářivější noc než tu dnešní, co snášela své cákance mezi obrovské rezavé listy.

Když na nebi není měsíc, hvězdy tancují, říkal si. Taky si opakoval: „Jestli je v ráji nebe, určitě není tak hluboké a tak smutné…“

Tobiáš se snažil uklidnit. Ležel, hlavu zabořenou do mechu. Cítil, jak ho ve vlasech kolem uší studí slzy.

Krčil se ve skulině černé kůry, jednu nohu měl potlučenou, ramena samý škrábanec a vlasy zmáčené od krve. Ruce podrápané od trní ho pálily a zbytek tělíčka, zmoženého bolestí a únavou, vůbec necítil.

Jeho život se zastavil před několika hodinami. Tobiáš teď přemýšlel, co tu ještě dělá. Vzpomněl si, jak mu říkali pokaždé, když do všeho strkal nos: „To bylo o fous, Tobiáši!“ A dnes si potichu opakoval pro sebe: „Bylo to o fous!?“

Duši sice nevypustil, ale vypadá to s ním dost bledě.

Koukal upřeně do nebe, jako když se dítě při slavnosti květin vší silou drží svých rodičů za ruku. Říkal si: „Jestli zavřu oči, umřu.“ Ale přesto, že měl oči jak dvě rozmazaná slzavá jezera, udržel je otevřené.

V tu chvíli je uslyšel. A zase ho přepadl strach. Byli čtyři. Tři dospělí a jedno dítě. Dítě neslo pochodeň, která jim svítila na cestu.

„Není daleko, vím, že není daleko.“

„Musíme ho chytit. Ať taky pyká. Jako jeho rodiče.“