Uvnitř velryby a jiné eseje

Ukázka z knihy

Když kráčíte takovým městem - o dvou stech tisících obyvatel, z nichž alespoň dvacet tisíc nevlastní doslova nic kromě těch hadrů, která má na sobě - když vidíte, jak lidé žijí, a ještě spíš, jak snadno umírají, je vždycky těžké uvěřit, že kráčíte mezi lidskými bytostmi. Na této skutečnosti vlastně stojí všechny koloniální říše. Ti lidé mají snědou barvu pleti - a krom toho, je jich tolik! Jsou skutečně ze stejného masa jako vy? Mají vůbec jména? Nebo jsou pouze jakousi nerozlišitelnou hnědou hmotou, kterou lze individualizovat asi tak jako včely nebo korálový hmyz? Povstanou ze země, dřou a hladoví pár let a pak zase klesnou zpět do bezejmenných mohly hřbitova a nikdo si ani nevšimne, že už tu nejsou. A i ty hroby brzy zase splynou s půdou. Někdy si na procházce, když se prodíráte pichlavým býlím, všimnete nějakých hrbolů pod nohama a pouze určitá pravidelnost těch pahrbků vám prozradí, že jdete po kostrách.

(Marrákeš, 1939)