Sázava: Kniha prós

Autor: Jan VRBA

Ukázka z knihy

Pod „Ctiborkami“, u paty daleko se táhnoucího příkrého a rozervaného srázu, hustě porostlého klečitými borovicemi a zakrslými habříky, teče prudce Sázava dvojí oklikou. V zimě je tu nevlídno, že až zebe nahost skal, ale jakmile rozraší habříky, zkrásní kamenitý sráz – a když rozkvetou ještě borovice, promění se v přelud, v pohádku, vystřiknutou pyšnou zemí vysoko do vzduchu. Dole ji omývá stříbně se lesknoucí pás vody, nahoře ji vroubí modrá pláň nebes s několika potulnými oblaky.

(...)

A jsou-li na jediném malém smetišti dva stejně silní kohouti, je přirozené, že se ustavičně rvou. Damhoř, která byla tím smetištěm, čítá všeho všudy asi dvacet čísel. Leží na břehu Sázavy v malé rovince, vytvořená náhle a jaksi bez souvislosti uprostřed skal. Ze tří stran je zakryta lesy, kdežto na čtvrté za řekou je příkře vystupující stráň, která brání spatřiti ji. Přes to je však nejkrásnějším koutem, jejž možno shlédnouti po celé délce toku Sázavy. Celá je schována pod mohutnou klenbou krásných vysokých maďálů, a v nazelenalém jejím světle, které je plno slunečních stuh a zlatých skvrn, jsou starodávné, ze dřeva sroubené a došky pokryté baráčky nemálo podobné pohádkovým perníkovým chaloupkám, jak si je kreslí zkušenostmi neohraničená představivost dětí. Jim i celému tomuto úseku světa, zavřenému uprostřed lesa, vévodí jako hrad zděný a výstavný panský dvůr, v jehož stájích bydlí krávy lépe, než domahořští chudáci ve svých chajdách.