V roce 1975 uzavřeli příslušníci tajné policie oblečení do vojenských protichemických obleků neprodyšně Zoologickou zahradu ve Dvoře Králové nad Labem a žirafy spolu s ošetřovateli byli izolováni v karanténě. Následně byl vydán rozkaz k likvidaci největšího stáda žiraf chovaného v zajetí na světě. Slavný ředitel zoologické zahrady Josef Vágner se s vybitím stáda kvůli podezření na slintavku nikdy nevyrovnal a až do své smrti v roce 2000 se oficiálně nedozvěděl, proč musely žirafy zemřít. Kolem tohoto případu stále trvá jakési informační embargo a díky tomu existuje několik konspiračních teorií. Právě tento zdánlivě zcela nesmyslný masakr tvoří jádro prvotiny JM Ledgarda.
„…Vycpavači měli kdysi ve zvyku přidávat do výrazu všech zvířat, která jim přišla na stůl, přehnanou zuřivost. V jejich podání byl i obyčejný krtek připravený ke skoku a výhružně cenil zuby. Když z Namaqualandu dorazily první kůže žiraf, vycpavači se s nimi pokoušeli udělat totéž. Ale ať se snažili, jak chtěli, žirafy zuřivě prostě nevypadaly. Po smrti vypadaly skoro stejně jako zaživa.“
„A to je jak?“
„Vznešeně, jako z jiného světa; především postrádaly jakýkoli výraz. Pokud žirafa vůbec něco předvádí, je to pouhý divadelní výstup čahouna.“
„Tomu nerozumím.“
„V antropocentrickém světě je hlavním úkolem lva, aby na nás řval. V takovém světě je pak hlavním úkolem žirafy, aby se tyčila vysoko nad námi. Žirafa hraje úlohu čahouna, podobně jako hraje hroch úlohu tlouštíka. Pokud se žirafa vůbec kdy objeví v nějakém vyprávění pro děti, tak jenom proto, že je vysoká. V dětské knížce žirafa nikdy nemluví, stejně jako nemluví tučňáci ani jiná zvířata, která chodí vzpřímeně. Ani v tomhle ohledu se žirafa v nejmenším nepodobá tomu černému medvědovi z londýnské zoo, z něhož se později stal medvídek Pú.“
LEDGARD, J. M. Žirafy. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 2007. 277 s. ISBN 978-80-204-1570-7.