Boží duha

Ukázka z knihy

Stávalo se mi druhdy, že jsem si teprve po několika hodinách jízdy vlakem začal vzpomínat na to, co jsem zapomněl doma. Tenkrát ovšem to nebývalo tak zlé. Zapomněl-li jsem někdy něco, téměř nikdy jsem toho nelitoval, neboť obyčejně jsem se pak bez toho obešel. Ale nyní to už byl pátý den mého putování, kdy jsem shledal, že jsem doma zapomněl to hlavní, totiž moudrost. To se mi tedy ještě nestalo. Jak se to mohlo stát nyní?

Inu, stalo se to. A uvažoval-li jsem o tom zcela klidně, nebylo to vlastně o nic divnější, než to, že jsem vůbec kdy mohl nabýt nějaké moudrosti, kterou bych pak později mohl třebas i zapomenout doma. I takové věci se stávají. Vždyť, nabyl-li jsem jí, jistě se to nestalo mým přičiněním, nýbrž spíše mou neopatrností, jako se někdy přihází rybě, která v zakalené vodě chňapne po něčem, co se jí pak zapíchne do úst a zůstane to už v nich. Tak jsem asi i já v mrtvých kalištích smyslů někdy po něčem chňapl, nemaje ani nejmenšího tušení o tom, co by to mohlo být, a už to tu bylo. Jistě jsem si to nepochvaloval více než tak, jak si asi pochvaluje ryba udici v ústech, nebo jako si medvěd chválí kroužek v svém nose, a už vůbec se nepamatuji na to, jak a z čeho jsem poznal, že ta protivná věc, která občas mi působila zlé chvíle, má nějakou cenu. Pak ovšem mi přinášela i občasné uspokojení. Ochutnával jsem ji mlsně, olizuje a otáčeje ji v ráně, a pak jsme si už na sebe tak zvykli, že mě přestala bolet i píchat a tlačit, až se mi pak, aniž jsem o tom věděl, náhle vyvlekla z rány a málem mi při tom spadla na zem. Tak jsem se ji naučil navlékat a vyvlékat jako cikánskou náušnici, občas se chlubě jejím leskem a občas ji ukrývaje jako záletný manžel snubní prsten. Není přece vždy moudré být moudrým. A jen takto se stalo, že jsem ji mohl zapomenout doma.