Dlouhé noci Vikingů aneb Vraťte nám rabiáty

Ukázka z knihy

Jednoho teskného dne bloumali po balvanitém břehu tři bohové z rodu Ásů, Ódin, Höni a Loki. Jako vždycky předstírali, že vyhlížejí obry. Ale obry ani nenapadlo vystrkovat v tom počasí čenich z pelechů: svět byl nehostinný, jediný pták nepípl, jediný strom nezašuměl. Pod krokem trojice teskně poštěkávalo kamení a s ranami, pravidelnými jak tikot obřích hodin, se o břeh rozbíjely vlny oceánu. Na čelech hor visely mraky a vítr syčel v záhybech poutnických plášťů.

„Něco tomu chybí, bratři,“ řekl Ódin.

„Kdyby tady třeba někdo zpíval,“ přisvědčil Höni.

„Nebo aspoň plakal,“ dodal Loki.

Ale široko daleko neznělo nic, co by vzdáleně připomínalo zpěv či pláč. Jenom v písku pláže se ve vlnobití houpaly dvě klády, orvané vodou do hladka, jasan a vrba.

„Vydlabem z nich živé bytosti,“ napadlo Lokiho.

„A budem si s nimi hrát,“ napadlo Höniho.

„Dobrý nápad,“ řekl Ódin a Loki zaskřípěl zuby.

Dali se do díla a byla to práce radostná. Vždyť v každém stromě se skrývá muž, žena či zvíře, stačí jen z něj osekat, opižlat a ohoblovat vše, co žena, muž či zvíře není. I oni tak vyrobili muže a nazvali ho Ask, což údajně značí jasan. Z druhého kmene pak vyřezali ženu a nazvali ji Embla, tedy vrba. Božský Ódin se nad těmi dvěma těly nadul, obdařil je dechem a oživil je.

(Stvořitelé lidstva)