Není římského lidu

Ukázka z knihy

Právě roznášeli předkrm, když se císař rozmrzele zeptal: Kde zůstal Petronius?" Odpovědělo mu ticho. Bezradné a zaražené ticho. Císařova otázka byla první slova, která se při tomto obědě rozlehla jídelnou jasně a hlasitě. Ještě včera večera dlouho po půlnoci tu vybuchoval smích a tryskaly rozjařené výkřiky přípitků. Služebnictvo ještě dávno po svítání uklízelo zvadlé věnce, nedojedené pečivo, nakousané ovoce a všecky ty smutné zbytky z veselých hostin. Ale poslední krůpěj dobré pohody se ztratila současně s poslední kapkou k ránu vypitého vína. Jasnou noc vystřídalo pochmurné poledne. Každodenní dvořané teď pouze šeptají úsečné poznámky, tak kradmo, jako kdyby je jen nedovoleně vydychovali; občas zvaní hosté si vyměňují nejisté, bázní téměř pohaslé pohledy a nehovoří vůbec; otroci, vždycky neslyšní, se tentokrát až nepříčetně plouží. Něco se stane.