Hrady skutečné a pověrné

Vynikající brněnský filosof a první vydání jeho esejů z 60. a 70. let.

K jeho pochopení si dovoluji ocitovat z recenze z časopisu Respekt, jehož zakoupení tímto doporučuji :-)

"V červnu 1991 Masarykova univerzita v Brně udělila filozofovi a esejistovi Josefu Šafaříkovi (1907–1992) titul PhDr. honoris causa: přišel si pro něj poloslepý stařec, který podle svého blízkého přítele, básníka Jiřího Kuběny, se „sálem sunul v naprostém tichu fanfár jako přízrak, celý v hluboké černi, na hlavě renesanční baret Erasmův, hotový Jan Hus, vtělený kacíř“. Projev, který pak přednesl, se stal legendárním. Šafařík ztrácel nit, kontext. Za hrobového ticha a před početným auditoriem se dlouhé minuty přehraboval v papírech. Ti, kteří ho neznali, se utvrdili v názoru, že jde o roztržitého podivína, kterého na pár chvil vynesla ze zapomnění do „výšin“ filozofického světa vlna společenských změn. Kuběna o tom ve své korespondenci píše: „...trapnost houstla v kvalitativně Něco jiného – Skandál, Provokaci. I kdyby byl stokrát chtěl, Josef Šafařík by se prostě absolutně lépe nemohl pomstít katedře."

"Právě láska k filozofii, ale i k umění, zvláště hudbě, Šafaříka přivedla k osudové křižovatce. „V roce 1938 jsem věděl, že musím udělat skok do tmy, a buď to bude dobré, nebo zahynu, ale jen tvůrčí práce je pro mne ta jediná.“ Filozof se vzdal pracovní kariéry a jakožto svobodný spisovatel se začal věnovat dílu, které v něm dozrávalo. Netušil, že tím na půl století vstupuje do ilegality, již později rozdělil na tři etapy vnitřní emigrace: válečnou, po roce 1948 a po příjezdu sovětských tanků v roce 1968.
Šafařík přijal rozhodnutí žít jako svobodný člověk a důsledně až tvrdošíjně je naplňoval. Nemohl publikovat (až na pár výjimek těsně po únorovém převratu a v průběhu pražského jara), komunistický režim ho šikanoval za dílo označené jako „podnikatelská filozofie“ i za styk s disidenty, hrozilo mu dokonce vězení za „vyhýbání se práci“. Šafaříkovi celá léta doslova živořili z platu manželky. Také v období okupace Československa nacisty, v době hromadných poprav a zatýkání po atentátu na Heydricha, Izuš neměl průkaz totožnosti, nepracoval, a proto nevycházel z domu, kde po nocích studoval. Za těchto okolností vznikla povídka Průkaz totožnosti, kde Šafařík mimo jiné píše: „Kdo vlastně jsi? Je základní filozofická otázka. Jak to, že nejste zaměstnaný, že o vás nevíme? Je všemohoucnost státu proti ubohému jedinci.“"