Ocenění: | Magnesia Litera » Literatura faktu |
---|---|
Ocenění z roku: | 2009 |
Pořadí v TOP 12: | . |
Český literární vědec, historik umění a estetik Josef Vojvodík předkládá přesvědčivou studii o souvislostech mezi pozdní renesancí (manýrismem) a barokem a avantgardním uměním prvních tří desetiletí 20. století. Předmětem jeho zkoumání je výtvarné umění, architektura, literatura, poezie,… ale také v soudobá filmová tvorba. Autor se zaměřil na přínos české avantgardy, staví – kromě řady jiného – na myšlenkách velkých českých teoretiků a interpretů umění, Maxe Dvořáka a Karla Teiga. Zdánlivě skryté souvislosti odhaluje na desítkách příkladů z výtvarného umění i literárních textů.
Hybnou silou nebo ještě přesněji (nehybným) hybatelem kaskády anafor litanického Nikde, které Halas zařadil do sbírky Dokořán (1936) hned za báseň Had, věnovanou Richardu Weinerovi, a které tvoří stupně básníkovy via negativa, je posedlost verbalizovat, lidskou řečí pojmenovat nepojmenovatelné, absolutno,1 Boha, stvoření kosmu z „Ničeho“ a „Nikým“, pro co nemáme jména a co je vyslovitelné nanejvýš prostředky paradoxně-oxymórního popírání a negace toho, kdo svítí „nejsa vidán“. K Bridelově skladbě jako paratextu Halasova Nikde odkazuje již rytmika básně, stupňovaná do „zuřivého tempa“, jak napsal v souvislosti s Bridelovou básní Dmitrij Čyževśkyj, stejně tak jako „neuvěřitelné hromadění slov“ jako „sugestivní prostředek, jak přiblížit čtenáři svět, bytí, tak, jak je vidí barok – svět bytí jako nevyčerpatelnou mnohost, jako rozmanitost, pestrost, rozličnost jako „universálnost“