To by se zvěrolékaři stát nemělo

To by se zvěrolékaři stát nemělo

Yorkshire je krajina s drsným podnebím a není zde místo pro změkčilce, tudíž mladý zvěrolékař byl nucen mnohokrát zalehnout pod telící se krávu okolo čtvrté hodiny ranní bez snídaně a pouze v lehké košili. Naopak balzámem oproti léčení hospodářských zvířat, jež požadovalo zdravou tělesnou konstituci a velmi pevné nervy, bylo navštěvování městských domácích mazlíčků. Pravděpodobně nejhumornější je příběh otylého „pekinéze“, který byl paničkou z lásky tak překrmován, že z něj byla čas od času nepohyblivá koule, dáma pak obvykle v hrůze volala veterináře „strýčka“ Herriota, aby jejímu „synáčkovi“ bylo pomoženo, což pan veterinář Herriot činil velmi rád, neboť po páchnoucích studených chlévech mu bylo potěšením léčit malého pacienta v teplém a útulně zařízeném pokoji, s přísunem občerstvení a skvělé kávy. Výborným povahovým rysem „pekinéze“ bylo i to, že na svého „strýčka“ Herriota pamatoval při různých slavnostních příležitostech a nechával mu jako výraz vděčnosti ze svá uzdravení zasílat dárkové koše přeplněné různými pochutinami. Takovéto pozornosti od malého psíka samozřejmě vyvolávaly salvy smíchu Herriotových kolegů, což byl nucen snášet se stoickým klidem.