Na břehu dnů

S touto knihou jsem usínala více než rok. Každý z krátkých textů mne něčím oslovil, ať už se týkal kulturního života, politiky nebo to byla jedna z poetických či hravých črt o únorovém mrazu nebo třeba o kočkách.

Od roku 1933 se však skladba textů začala pomalu měnit. Ubývalo těch všednodenních a přibývaly ty, které vyjadřovaly Čapkovy obavy před sílícím německým nacionalismem. Ačkoli nikoho nenapadal, dokázal vyjádřit, v čem spočívají nebezpečí, kde se aktuální problémy mohou zlomit v hrozby blízké budoucnosti. Tento směr jeho novinářských textů po celý zbytek jeho života sílil. Stále se však snažil usmiřovat, hledat cesty a hlásat své přesvědčení o nutném vítězství demokracie a touze většiny národů po míru. O to bolestnější je čtení těchto řádků, že známe vývoj budoucích událostí.

Přemýšlela jsem, jak vyjádřit, v čem spočívala Čapkova novinářská síla: jak ho hluboce zajímalo všechno prvními jarními květy počínaje a válečnými zločiny ve Španělsku konče. V doslovu Ivana Klímy jsem našla, co bych vám chtěla říct:

"Část kritiky mu vytýkala únikovost a titěrnost jeho témat. Skutečně, některé ze sloupků se dotýkaly věcí nejnicotnějších, alespoň z hlediska společenského vývoje nebo třídního zápasu. Srovnány do řady tak, jako je tomu v této knize, ukazují, jak v Čapkově zájmu se mísí každodenní záležitosti, postřehy z přírody s problémy závažnými a nejzávažnějšími. Obojí tvořilo součást jediného rozhovoru - jednoho vztahu. A snad právě skutečnost, že Čapek dovedl s takovým zaujetím hovořit o nejvšednějších věcech a zájmech lidí, mu zjednalo důvěru a sluch ve chvílích, kdy pociťoval nutnos hovořit především o otázkách života a smrti."