Dcera čarodějek

Ukázka z knihy

... kam až sahala paměť Dítěte, zatím nespolehlivlá a necvičená, žila pouze se Stařenou. S nikým jiným. Jen velice zřídka k nim zašel někdo z vesnice, aby Stařeně pošeptal nějaká slova, která určitě nebyla dobrá. Nemohla být dobrá, protože skoro vždycky po takové nečekané návštěvě Stařena mlčky nacpala jejich věci do rance, beze slova natáhla velkou teplou ruku - a za chvíli už obě spěšně odcházely zřídka užívanými cestičkami daleko od vesnice, co nejdál od všech lidských sídel.

"Tohle je útěk," říkalo si tehdy Dítě a pozorně se rozhlíželo velkýma, podivuhodně dospělýma očima. Tváře mělo neustále ušpiněné; ne proto, že by se nerado mylo nebo se Stařena o ně špatně starala. Právě naopak. Pokud si Dítě vzpomínalo, Stařena se stále a neobyčejně důsledně snažila, aby uspokojila skoro všechny jeho potřeby. Přesto byly jeho tváře trvale ušpiněné. Stařena vstávala každé ráno hned za úsvitu, ještě než Dítě otevřelo oči, s broukáním vytáhla z rance malou krabičku s ořechovou mastí a pečlivě natírala Dítěti obličej, od vysokého bledého čela až k výrazné bradě. Pod krémem mizela beze stopy jemná, světlá pleť maličké a měnila se v opálenou, větrem a sluncem ošlehanou kůži, což znetvořovalo i její rysy. Dítě si to však neuvědomovalo, protože v žádném z jejich domů nebylo zrcadlo.