Hanebná kráska

Ukázka z knihy

Žena ležící v posteli měla již požehnaný věk. Její tvář, třebaže stále nesoucí stopy zašlé krásy, byla poseta vráskami. Silná vrstva pudru ve vytopené místnosti popraskala a odlupovala se po malých šupinkách. Rudá, poněkud pokleslá ústa zvýraznila svěšenou bradu.

Velmi čile však působily stařenčiny nádherné zelené oči ve žloutnoucím bělmu, i záplava hustých zrzavých vlasů spadajících ke kostnatým ramenům. Právě ty a babiččiny oči běžnému pozorovateli napověděly, že před jeho zraky leží kráska z jiné doby, z jiné éry. Z časů, v nichž byla divou – ženou, která něco znamenala. Když teď zpoza svěšených víček sledovala mladinké zdravotní sestry, jež uklízely její pokoj, usmívala se.

Se svým stářím se smířila. Smrt považovala za další skvělé dobrodružství. V pokročilém věkuje zkrátka člověk na setkání se Stvořitelem připraven. Až přijde můj čas, budu mu mít co říct, pomyslila si.

„Zamlada to byla kočka, že?“ prohodila blonďatá sestra, když se dívala na fotografii v těžkém stříbrném rámečku. Zobrazovala krásnou ženu s pohledem laně v liščím kožichu a v kloboučku ve tvaru zvonu. Rty měla umně namalované rudou rtěnkou do tvaru srdíčka. Vypadala jako hvězda němého filmu.

„Ano, je nádherná. Koukni na ty kadeře pod kloboučkem,“ řekla závistivým tónem dívka s vlasy myší barvy. Co by dala za hřívu téhle babičky – dokonce i za tu současnou prošedivělou!

„Četlas o ní minulý týden v News of the World? Ta vedla život! A o těch skandálech šedesátých let? O politicích a dokonce i členech královské rodiny?“ Dívka poněkud ztlumila hlas, jakoby si uvědomila, že je stará paní s nimi v místnosti.