Květiny pro Lauru

Ukázka z knihy

Do nemocničního pokoje se přes staré, zaprášené žaluzie prodírá slunce. Jeho hřejivé paprsky zabloudí až k bledému obličeji na polštáři, jako by chtěly jeho majitelce připomenout, že už začal další den... Namáhají se však zbytečně. Její oči jsou stále zavřené. Dlouhé řasy, které se občas zachvějí jako motýlí křídla, kreslí na spícím obličeji jemné dlouhé stíny. Spí už třetí den, snaha lékařů ji probudit je zatím marná. Oni se však nevzdávají - je ještě mladá, tělo může zvítězit nad duší...

"Dobré jitro!" vejde do pokoje mladá, asi pětadvacetiletá sestra, odhrne žaluzie a ospale zamrká, paprsky letního slunce jsou příliš ostré. Pohledem spočine na bledém obličeji mladé pacientky a v očích jí kmitne lítost i soucit. Zkontroluje jí tep, sáhne na čelo, ještě jednou na ni promluví a potom vyjde z pokoje.

"Stále spí?" zeptá se starší sestra s kulatým obličejem, plným laskavosti a teď i obav. Osud ženy ležící na pokoji s číslem třináct nikomu z personálu není lhostejný.

"Jo," přikývne.

"Jednou se probudí," řekne sestra, která slouží v nemocnici přes dvacet let a leccos už zažila a viděla... "Smůla je v tom, že toho potom bude moc litovat."

"Hele, myslíš si, že to udělala záměrně?"

"Jsem o tom přesvědčená," přikývne. "Její podvědomí vnímá a přikazuje jí, aby spala. Je to pro ni jednodušší... alespoň na chvíli," dodá s povzdechem. Všechny vědí, že až se pacientka probudí, bude muset čelit neuvěřitelné bolesti...