Pěstitelka růží

Ukázka z knihy

Čtyřicet let svého života věnovala pěstování růží, nikdy však neměla pro tyto květiny opravdu šťastnou ruku. Pravděpodobně proto, že je neměla ráda a vlastně vždycky chtěla dělat něco jiného. Povedlo se jí vypěstovat několik vydařených kříženců, především čajové hybridy, protože pokud vůbec pro nějaký druh růží dokázala pocítit náklonnost, pak to byly právě ony. Spojovaly v sobě eleganci s určitou tvrdostí a pevností a dobře se prodávaly. Nějak se jí vždycky podařilo zajistit obživu pro svou malou rodinu, ale často si pomyslela, že kdyby se náhle objevila dobrá víla se zlatým pokladem, nikdy v životě by se už žádné růže nedotkla. Mnohdy, když Beatrice Shayeová přiznala, že růže ani nemá ráda, ani je nedovede pěstovat na patřičně odborné úrovni, přemítala, co je tedy jejímu srdci blízké. Čas od času se musela ujistit, že tu ještě něco je, protože poznání, že život zasvětila činnosti a věci, k nimž cítí tak málo sympatií, v ní často probouzelo smutek a podněcovalo ji k zamyšlení nad hledáním smyslu. Přitom se právě ona vždycky cynicky vyjadřovala o hledačích smyslu. Smysl života pokaždé vysvětlovala pojmem přežití v obyčejném, nedramatickém významu. Přežít znamená dělat to, co je třeba: vstát, vykonat práci, která musí být vykonána, jíst, pít, jít do postele a spát. Všechno ostatní jsou jen zkrášlovací prostředky: sherry, které se ve sklenkách třpytí jako žluté zlato.Hudba, jež naplní místnost, rozbuší srdce a rozproudí krev. Kniha, kterou člověk nedokáže odložit. Západ slunce nad mořem naproti u Pleinmont Tower, jenž se dotkne přímo duše. Psí čumák, vlhký, chladný a dotírající na obličej. Teplý, tichý letní den, jehož klid naruší jen křik racků a mírné šumění vln v zálivu Mountin Huet. Horká skála pod bosýma nohama. Vůně levandulových polí.

Tohle všechno ve skutečnosti odpovídá na její otázku: Miluje Guernsey, svou vlast, ostrov v průlivu La Manche.