Piknik u cesty

Ukázka z knihy

Zasmál se šťastně, dřepl si a začal tlouci pěstmi do země. Spečené vlasy se mu třásly na všechny strany. A teď teprve zvedl Roderick oči a podíval se na zlatou kouli. Opatrně. S obavou. S toužebným přáním, aby byla opravdu taková, jaký být měla, aby teď v poslední chvíli nesletěl zase zpátky do špíny z nebe, na které se s takovou námahou vyškrábal.

Nebyla zlatá, byla spíše měděná, načervenalá a naprosto hladká. Matně se leskla ve slunečních paprscích. Ležela u vzdálenější stěny dolu, našla si útulek mezi hromadami slehlé horniny. I odtud bylo vidět, jak je masívní a jakou tíhou spočívá na svém loži.

Nebylo na ní nic, co by vyvolávalo pochyby a zklamání, ale ani nic, co by poskytovalo naději. Z jakéhosi důvodu Rodericka hned napadlo, že koule je zřejmě dutá a že musí být strašně rozpálená sluncem. Zjevně nesvítila vlastním světlem a nemohla vzlétnout sama do vzduchu, jak to tvrdily legendy. Ležela tam, kam kdysi spadla. Možná že ji vytrousil nějaký gigant z ohromné kapsy, nebo se do toho koutku zakutálela při hře nějakých obrů: nebyla sem zasazena , válela se tady stejně jako všechny ty skořepiny, náramky, baterky a ostatní krámy, které tu zbyly po Návštěvě.