Alchymické dítě a jiné povídky

Ukázka z knihy

   "Došel ke dveřím svého bytu a opatrně otevřel. Uvnitř bylo ticho a na všem ležel tísnivý pach starých knih. Vešel, důkladně zamkl a svrchník s kloboukem pověsil na věšák. Prošel předsíní a vstoupil do pokoje. Byl tichý, jen na parapetu bubnoval déšť. Rozsvítil lampu, posadil se do lenošky a natáhl se po tlusté, staré knize, ležící na mahagonovém stolku hned vedle dveří. Chvíli zamyšleně četl, pak vstal, šel ke stolu a na list papíru nakreslil husím brkem namočeným v černi z popela ohně zapáleného v čase Sammaela složitý obrazec. Poté vešel do předsíně a připevnil papír na dveře.
   Právě včas, neboť v tu chvíli se na chodbě ozval tichý šelest. Bylo jasné, že nevítaná návštěva je za dveřmi. Pozdvihl ruce nad hlavu a pevným hlasem zvolal: „Sidah oreb daath!“ Touto mocnou magickou formulí se v obrazci začaly koncentrovat siderické síly vesmíru. V témže okamžiku se za dveřmi ozval dutý úder a vzápětí několik nelichotivých poznámek o antimagických materiálech a ochranných kouzlech. Patricius Zajíček nahlédl kukátkem do chodby. Na podlaze přede dveřmi seděl démon a přízračnou rukou si držel svůj nehmotný nos. Další dva stáli za ním a v očích jim rostlo zlověstné rudé světlo. Udělali krok dopředu a vzduch se začal plnit jejich strašlivým zaklínáním. Patricius Zajíček strnul. Ne kouzly, ale poznáním, že bratr Asmodai stvořil démony s vlastní inteligencí, bez telepatických vazeb na svého pána. Nebylo času přemýšlet o tom, jak se mu to povedlo, když přece návod na jejich tvorbu měl být obsahem teprve příštího čísla lóžového časopisu!
   Jeho klid byl ten tam. Nestaraje se o to, zda dveře magický nápor vydrží, vběhl zpět do pokoje a zuřivě listoval starou knihou. Po několika okamžicích se zastavil u návodu na vyvolání démona Paimona, který „se zjevuje jako člověk, sedící na velbloudu, s nejspanilejší korunou na hlavě a houfem duchů, v lidské podobě, kteří za ním kráčejí s trumpetami, líbezně znějícími činely a celou řadou jiných nástrojů.“
Popsaných hermetických alegorií si nevšímal a ihned začal s vyvoláváním. Zhasl lampu, narychlo zapálil dvě zelené a jednu černou svíci a pak se bytem rozlehlo zaříkání přehlušující jak kletby démonů, tak sílící déšť.
   Zablesklo se a svíce zhasly. Uprostřed pokoje se objevil člověk s korunou, sedící na velbloudu, a kolem něho deset mouřenínů s nástroji, na které spustili veselou písničku. Patricius Zajíček zůstal údivem jako opařený. Neříkal snad všemi ctěný Imperátor na schůzích lóže, že všechny barvité popisy duchů vypsané v grimoárech jsou jen tajuplné alegorie? Neříkal snad, že zjevený démon je pouze přízračně magická bytost tvořená astrálními fluidy? Překvapením upustil knihu a udiveně, neschopen slova, zíral na ten neobvyklý průvod šinoucí se do předsíně, kde démoni právě zdolali sílu magického obrazce a vnikli do bytu.
   Zvuky ozývající se z předsíně jej vytrhly z překvapení. Uvědomil si, že boj Paimona s démony ještě určitě neskončil a vůbec zatím není vyhráno. Vrhl se za nimi, aby podpůrným zaříkáním z předposlední stránky posledního čísla lóžového časopisu pomohl Paimonovi v boji. Sotva však do předsíně vběhl, strnul se zdviženými pažemi, připravenými k zaříkání, v údivu podruhé. To, co se zde před jeho očima odehrávalo, ani vzdáleně nepřipomínalo souboj magických bytostí, jak jej vždy popisoval slovutný Imperátor.
   Viděl tři démony tvrdě čelící hordě jím vyvolaných duchů a jednoho nehmotného velblouda, ale způsob Paimonova boje a jeho družiny jej zcela vyvedl z míry. Mouřenínové se zuřivě rozmachovali svými nástroji coby obušky, velbloud kousal a kopal a Paimon se z jeho hřbetu snažil démony bratra Asmodaie zasáhnout svou korunou, kterou se oháněl na všechny strany. Patricius Zajíček vytřeštěně sledoval, jak je Paimonova koruna neškodně míjí a zraňuje naopak mouřeníny, bojující všude okolo. Právě když viděl, jak noha velblouda, na přízrak až příliš hmotná, neškodně prošla nejbližším démonem, avšak prokopla dveře na chodbu, polil jej studený pot a pojal strašlivé podezření, které se ještě více prohloubilo, když inkasoval tvrdou ránu činelem jednoho z mouřenínů.
   V tu chvíli hodiny odbily desátou a v prokopnutých dveřích se objevila rozespalá sousedka, stará paní Konvalinková, v noční košili a s klepáčem na koberce v rukou. Než stačila cokoliv říci, byla sražena k zemi trumpetou jednoho ze srdnatě se bijících mouřenínů. Vzápětí se Paimon rozmáchl a vší silou mrštil korunou po démonu, ten se však pohotově ukryl do zrcadla. Poté co se ozval zvuk sypajícího se skla, Patricius Zajíček omdlel, právě včas, aby neviděl, jak spadl věšák a jak čísi ruka srazila ze zdi dva obrázky.

   V témže okamžiku stoupala po schodech početná skupina domovních nájemníků spolu s rozezlenou domovnicí, která je se smetákem v ruce vedla vpřed. Když vkročili do čtvrtého podlaží a zamířili k Zajíčkovým dveřím, démoni se rozplynuli dle příkazu zmizet ve chvíli, kdy hrozí nebezpečí spatření více než pěti lidmi současně."