Milostný dopis klínovým písmem

Ukázka z knihy

"Z vedlejšího pokoje byla slyšet hudba. To znamenalo, že otec byl už vzhůru. Za prvé byl nervózní, a proto poslouchal hudbu tak brzo poránu. Za druhé se snažil uklidnit a poslouchal svého favorita Haydna, a riskoval dokonce i poškrábání desek, protože ráno se mu vždy ruce třásly, a za třetí nebylo slyšet, že si pobrukuje, a to znamenalo, že snídá. Alice se rozhlédla a posadila se na lůžku. Růže ležely kolem dokola a šimraly ji na ploskách nohou. A všechny čerstvé. Jak to, že jsem neslyšela svého miláčka, a jak to, že mě má láska nechala klidně spát, mluvila v duchu k sobě. Vyšla z pokoje, prošla chodbou a vešla do kuchyně.

„Kde je?“ zeptala se otce, který seděl v kuchyni a díval se z okna.

„Kde je?“ zeptala se Alice ještě jednou.

„Sedí, nebo asi spíš pospává v obýváku,“ odpověděl otec. Šla za ním. Vešla, a tam napůl ležel, napůl seděl on.

„Maxmiliáne,“ vykřikla, a ještě nežli Maxmilián otevřel oči, uvědomila si, že se posledních několik měsíců její slovník redukuje na citoslovce, eufemismy a přivlastňovací zájmena typu můj, tvůj, náš, naše, a to vše převážně se slovesy v budoucím čase. Tak to alespoň komentoval její otec. Maxmilián otevřel oči, ale ještě předtím se usmál. A ona, přestože si myslela, že je proti jeho pousmání po všech těch měsících imunní, úsměv opětovala, aniž ho on mohl vidět. Poté následovalo objetí.

„Maxmiliáne!“ opakovala, „Maxmiliáne!“

Maxmilián, jméno monstrance. Maxmilián jméno slunce. Císařské jméno. Jméno monstrance na slunci v procesí. Jméno s odlesky a paprsky letícími na všechny strany. Podle nálady a podle schopnosti hlasivek, podle jejich únavy, energie a radosti, vyslovení, magie kmitočtu a témbru smíchu dostávalo jeho jméno třpyt a jiskření. Podle energie, únavy nebo radosti jejích hlasivek mělo každé jeho vyslovení jinou barvu a jiný odlesk. Je to loretánské jméno, to jí bylo jasné. Je brilantní, tedy pevné jako vybroušené démanty z Antverp, je zářivé, tedy milující, je zlatistvé, tedy objímající. Je, je, je… loretánské, tedy při každém jeho vyslovení se rozzáří jedna z monstrancí klenotnice, stejně tak jako jejich okázalost a vznešenost, jako jejich zlato a drahé kamení. Aniž otevřel oči, ji sevřel.

„Maxmiliáne,“ znovu vyslovila jeho jméno.

„Nerad to říkám,“ ozval se otec z vedlejší místnosti. „Nejenomže to nerad říkám, ale zcela výjimečně to také tak myslím… než přijde matka, máte nezapomenutelnou a poslední příležitost se se mnou nasnídat, a to prosím stále jako počestně svobodní lidé… Takže mám postavit na kafe taky pro vás…?“ Po chvíli, v které se nedočkal odpovědi, si poposedl na židli, několikrát se otočil ke dveřím a pohledem zkontroloval, kolik místa na gramofonové desce ještě zbývá Haydnově sonátě. Chtěl předejít tomu, aby musel poslouchat další sonátu na desce, tu od Beethovena, který byl podle jeho mínění více nežli sto čtyřicet let hrubě přeceňován. A kvůli čemu, přemýšlel otec, kvůli čemu, kvůli Ódě na radost? Jestliže se něčím ta skladba vyznačuje, kromě toho, že jí vždy symbolicky končí Pražské jaro, pak je to naprostý nedostatek humoru. Typicky německé, pomyslel si, Óda na radost bez humoru.

„Tedy bez nechtěného humoru,“ řekl už nahlas. „Věci, lidé i ideje s pompézními názvy a naprostým nedostatkem humoru vždy udělali kariéru.“

„Co je, tati, co jsi říkal?“ ozvala se Alice, která mezitím potichu vešla.

„Bez humoru jsem říkal, ale to je teď vedlejší,“ odvětil. „Prosím tě, až to dohraje, chcete se mnou posnídat?… Myslím… myslím…, než se vrátí matka?“

„No třeba, ještě nevím,“ odpověděla Alice, „zeptám se Maxe.“ Mezitím se otec zvedl a odešel do ložnice vypnout gramofon. Protože nebyl dostatečně rychlý, začala hrát následující Beethovenova sonáta. Otec opatrně vypnul přístroj a utrousil: „Tomu nepomůže ani Schnabel. To je prostě povážlivý nedostatek talentu a přehnané sklony k patetičnosti na straně bonnského rodáka.“

„Kdo je Schnabel?“ zeptala se Alice z kuchyně.

„Velice zajímavý klavírista, který ale v této progresivní době bude brzy úspěšně zapomenut.“

„Aha,“ řekla Alice a odběhla do obýváku k Maxmiliánovi. „Chceš snídat s tátou?“

„To je úplně na tobě, Álí, úplně na tobě,“ řekl Maxmilián.

„No tak třeba jo,“ rozhodla Alice. Mezitím otec v duchu pokračoval: i když Haydn má vtip, Bože ten má vtip a i dokonce… více nežli Mozart. Ovšem Haydn – Němec, nebo Rakušan? Toť otázka. Že by to nebylo národností? No asi ne, spíš je to blbostí. Už se nezasměju ani svým vlastním vtipům, uzavřel své přemýšlení, dal desku pečlivě do obalu a šel postavit vodu na kávu.

Když si Maxmilián a Alice přisedli, Maxmilián pouze doufal, že jeho nastávající tchán nerozlije úplně všechnu kávu po kuchyňském stole. Vždycky byl překvapen tím, že otec Alice měl už připravenou čistou utěrku, kterou vše vzápětí utřel, jako by se nic nestalo. Začínal si zvykat na to, že jeho budoucí tchán většinou téměř všechno rozlije. On, stejně jako tvrdošíjná zbytková existence manželství Aliciných rodičů, ho už dávno přestaly výrazně zajímat.

„Kde jsi vzal všechny ty růže, odkud jsou?“ ptala se Alice.

„To je tajemství,“ odpověděl.

„Řekni, řekni, odkud jsou?“ opakovala.

„To je přísně tajné,“ odpověděl."

„Ta vůně mě probudila,“ řekla Alice.

„V to jsem doufal,“ odpověděl Maxmilián, letmo ji políbil na šíji a začal se smát.