The Poems

Ukázka z knihy

Sobota v 18:07

z povzdálí vyniknou hlasy – tmavočerná fotografie
záře – záplava nezničitelných ohňů
masa se valí hladově městem a nezná pauzu na oběd,
chytám Tě za rameno, otáčíš se a mizíš… mizíš za minulostí
prázdnota v očích někoho, ústa nekřičí, slova se neztrácejí,
otáčím kormidlo – pár žen přes palubu – rychlost 27 uzlů!
vítr rozsekl řetězy spojené s minulostí;
řetězy, které postávaly nespatřeny v rohu
místnost 4 krát 4 metry zaplavil pocit bezradnosti
dívka v bílém tu nemá co pohledávat, ale rozhodně tam byla
poryv větru rozevlál mou roztouženou duši do přívalů vod
spása se nedá koupit na váhu – pozvolna uniká mezi prsty
v ruce se klidně plazí pozůstatek tolik chtěného kruhu
umírám po vteřinách s vědomím bílé barvy
štiplavý kouř se zhurta valí údolím – dotknul se mých lásek
popelavé nebe obchází dny okolím svátků
pes se nerad svíjí pod modrou lávkou z olší
pár slov, pár vhodných slov dopadlo na kabát
byly to Tvé oči, které mě tenkrát potkaly
(naučily se smát, naučily mě lhát)?
odchází stín sešeřelou ulicí, ve vlhkých sekvencích
daruji život, radost, žal, zapomenutí, smysl
svlíkám se z kůže a tuším prohru – neslyšitelně dopadám na zem

Měl mi něco předat

Skleněné krabice v otiscích dlaní
plamen se plíží zvenčí.
Jsem opuštěn a jsem mnohým.
Zastavuji tvář, nastavuji směr
království včerejší záměrně míjím
už přichází v celé své kráse
zatnuté pěsti, strnulé pohyby, nelehkost a
co se vlastně počítá? Zvyšuje se teplota…
teď se rozhodne
teď v tom nejnepatrnějším odlesku nastavených zrcadel.
Nic neexistuje.
skleněný pokoj na tabuli plamenů
unavený, jsem unavený vzrůstajícím očekáváním
den za dnem – ticho
zamknutá slova neutichající bouře za rohem
ruce se snaží vyčíst příběh z kostek ledu,
které hasí svou žízeň v teplotních výkyvech jedné ženy
otisky stop v duši s hlubokým pocitem sucha
nejsem, už tady nejsem
dopadl jsem mimo vyznačený prostor
přestal jsem na měsíc mluvit a
pár lidí se otočilo zády
lidé se často takhle odvrací, jen je těžké uhádnout,
kteří z nich to budou…
v polích, v dešti skleněný předmět
něco se o něj pokouší
je vše dobře uzamčeno?
„Je měsíc dlouhá doba?“ zeptal se kdokoliv
posuny na neznámá náměstí, vitríny tomu nemohou uvěřit
má dlaň je hladká
a taky mám pocit, že už mě nepotřebuješ.