Rogalem let neuslyšíš

Ukázka z knihy

PÁR VĚT ŠEPTEM…

 

… jejich síla… agresivně přeskakující světla… pohyb nikdy ne(po)chybujícího kyvadla… sem a tam… odraz… ze strany na stranu… neklidně – hledají oběť – hledají mě… řídí se strachem… dech… polykám zrychlený dech… v hlavě mi pulzuje krev, další světlo, další tma, záblesky… kužely světla dopadají přímo mezi moje lopatky… údery… stopy mi mizí před očima… okamžiky strachu… utíkám – nevím kam… běžím o život, o svůj vlastní život… těžce popadám dech – rychleji a rychleji… studený pot… je všude… je mi zle… utíkám nějakou ulicí… strach, strach, strach… kde to jsem? Co tady vlastně dělám? Další zatáčka… uklouzl jsem… v hlavě se mi ozývá bušení – dunivé rány… ozvěny… všechno tepe ve zběsilém tempu… utíkám… všude okolo je tma až na pár pouličních lamp na roztekle navlhlých ulicích… nikde nikdo… pusto... prázdno… poušť. Já… ztrácím se…

Co z toho je sen? Sen? Jaký sen? Už ho slyším… koho? Už je za mnou… pronásleduje mě… uzavřené cesty… prázdné dlaně… nohy mi těžknou… nemůžu popadnout dech… v uších mi rezonuje hudba… Mahler? Už tady byl několikrát… tvrdě dopadám na svoje nitro, drtím sám sebe, ten pocit se vrací každý den… pozoruje mě… chaos, panický pocit hrůzy, zmatek… běžím vstříc svojí vlastní smrti? Moje tvář?! Už ji nepoznávám… blíží se… blíží se ke mně… rozostřený zrak… všechno okolo se ztrácí… jeden prvek, objekt bez příčiny, neexistence, pochybení… prapory světla mě znovu sráží k zemi… beznaděj… hlasy… kolikrát už jsem se otočil?

 

IV.

 

Nikdy předtím jsem si ho nevšiml.

„Nikdy předtím jsem si tě nevšiml,“ řekl mi Muž č. 5. Stejná slova. Tím naše konverzace končí. Umlká. Dotýkám se mraků. Žádné kroky stranou.

Proč mi toho sdělil tolik? Řekl mi více, než měl. Žádné obětí, žádné loučení. Stál pořád na stejném místě a já jsem si ho nikdy nevšiml. Ani nevím, jak na tom byli ti ostatní. Mlčel dlouho a přitom řekl jen jednu větu. A přesto… po zádech mi projel bodavý mráz. Spíše obava. Pichlavá a tvrdá. Kdo byl Muž č. 5? Jaká byla jeho role?

Pomalými pohyby jsem postupoval vpřed. Měnil jsem polohy a dotýkal se okolních prostorů. Co žene všechny ty katy za nepoznanou slastí?

„Ten závod (MS) nevyhraješ!“ opakoval jsem si stále to stejné, i když jsem přitom sotva otevřel ústa. Chtěl jsem ležet uprostřed pokoje, ale nešlo to. Momentálně to nebylo možné. Možná jsem uprostřed pokoje ležel, jen jsem si na to nemohl vzpomenout. Nebyl jsem schopen to zaznamenat. Nekoncentroval jsem se.

Muž č. 5 se znovu objevil. Zeptal se mě na DOPIS, který jsem dostal. Jak se o něm dozvěděl? Kde na něj přišel? Proč se ptal? Byl snad od něj? Napadlo mě v první chvíli. Kroky šedých davů mají nezaměnitelnou potřebu objevit se z ničeho nic. Bez ohlášení.

 (str. 5, str. 27)