Schola alternativa

Ukázka z knihy

„Tak často jsem se snažila myslet na něco jinýho. Na počasí, na kytky v okně nebo na značky toaletního papíru. Nešlo to pořádně. Moje myšlenky byly sice fixovaný, na co jsem chtěla, ale pod hladinou se pořád promítá ten stejnej film. Promítaj ho každýmu. Proč? Proč? Proč? Takhle nějak se jmenuje. Učim se svůj život nazpaměť. Jako nikdy předtím. Umim nakreslit ten osudnej piece of glass, umim dokonale popsat svý oblečení. Zazpívám celou písničku z Pulp Fictionu, slovo od slova. Přesně jako když mi hrála naposled. Bohužel nemá slova. To mě mrzí. Nemám si co zpívat. Člověk sedí, stojí… kouká. V kalhotech mám věčnej pocit plnýho močovýho měchýře. A žádnej záchod. Přešlapuju sem a tam, potim ze sebe poslední vůli nečumět na svůj film. Pak se najdu v transu v kině s popcornem. Bojim se kouknout na plátno. Protože vim, co tam postý poběží. Znám ten blbej konec. Vim, proč budu brečet. Pro co? Pro ten pocit. Bůh ví, co nás rozbrečí. Ten akt samotnej. Vidim mámu, jak mě najde v šatně na zemi. Jak si myslí, že spím, dokud jí necvakne, že spim v krvi. Ví, že jsem mrtvá. Ví to líp, než se domnívá. Lidi řikaj, že máloco je tak zřejmý jako mrtvěj člověk. Nebesa křičej. Mrskaj sebou o naši zem a ta se otřásá. Jako naše rty. Jako dosud monotónní tok krve. To všechno zkolabuje. Aspoň na pár minut. Nevim, jestli mámě někdy došlo, proč jsem to udělala. Třeba si doteď namlouvá, že to bylo kvůli vysvědčení. Asi ani netuší, do jaký míry byla moje sebevražda daná předem. My vyvolení samovolně pochcípáváme už celý generace. Konfiskujem se. Tady není co vzdát, už je to odevzdaný. To není o individuálních případech, je to o principu. O Bohu. Když už umřel jeden, tak odejdeme i my ostatní. Bůh. Systém. Jenom proto, že do sebevražd se nepadá. Do nich se vstupuje a tam se zůstává. Stejná procedura jako u fetu. Neexistuje nic takovýho jako závislost na drogách. Existuje jenom závislost na odvykačkách.“