Koupit knihu

Vypůjčit knihu

Kniholink - odkazy
na další služby

LibraryThing

Slabost pro každou jinou pláž: poznámky k moři, smíchu a duchu doby

Prvotina Davida Zábranského Slabost pro každou jinou pláž: poznámky k moři, smíchu a duchu doby představuje rozsáhlý, precizně strukturovaný román-esej. Kniha je založena na několika dějových liniích a postavách, přičemž jednotlivé osudy se vzájemně proplétají. Spíše než o samotný děj se však jedná o úvahy nad rozličnými tématy, pro něž jednotlivé postavy vytváří „kulisy“. Můžeme zde tedy nalézt problematiku Západu versus Východu, multikulturality, téma Osvětimi, společenských vrstev, osobních vztahů či současné společnosti apod. Autor za tuto knihu získal cenu Magnesia litera (2007).

Ukázka z knihy

Jde do Prada a nepospíchá. Nehvízdá si a nehází klíče do vzduchu. – Stejné je jen její gesto před zavřenými dveřmi.

Gesto, které ani s ní nemá nic společného, u obou jde o nevýznamnou nahodilost, která nestojí za řeč a která nemá nic společního ani s jedním z nich:

proč tedy tolik pozornosti jednomu detailu?

Protože Rubio své gesto ihned opustí, ale Polina si ho nese dál. Jako by to byl ukvapený závěr. Jako by s každým dalším Polininým krokem tohle gesto (nejdřív bez jedinečnosti a bez významu) znovu svoji jedinečnost a svůj význam získávalo; jako by to gesto vypadalo totožně jen ve chvíli, kdy se jejich ruce dotýkaly zámku, pak ale jako by v Polinině případě začalo rozkvétat, jako by s každým dalším schodem získávalo váhu.

Jako by na posledním schodě rozkvetlo do takové velikosti, že s ním bude třeba počítat, že s ním bude možné Polinu ztotožnit, a že ho tedy bude třeba vysvětlit. Vysvětleme ho takhle: Polinino gesto není automatické, ale symbolické. – Je to gesto, v kterém se dá přečíst celý její život.

 

 

> 

 

Rubio je lehkost, vychází z domu jako vítr, vznáší se. – Polina je tíže, jako by ani nezamykala byt, ale spíš opouštěla vesmírnou loď.

Rubio letí nad schody a hvízdá si, vyhazuje do vzduchu svazek klíčů od bytu v luxusním domě naproti náměstí s fontánou.

(Stejně tak si hvízdal, když před chvílí zavěsil telefon: vyvenčí Tipsyho, samozřejmě, rád, rád!, ale rád by si zároveň do domu naproti fontáně přivedl Alici, tu z Prada, naivní brunetu, sekretářku?, ne, ne sekretářku, kterou?, tu z reklamního oddělení, samozřejmě, že smí, ty zvíře.)

 

 

 

 

 

(s. 155)