Srdce na udici

Ukázka z knihy

 

   "— Tak už jste se probral? Máte bolesti?
         — Cože?
          Sklání se nade mnou sestřička. Chvíli mi trvá, než se zmůžu na dotaz.
         — Kam — kam jste mě to dali, sestro?
         — Jste po operaci. Tohle je jednotka intenzivní péče. Vezu vám další infuzi.
          Docela se mi ulevilo, když jsem zjistil, že trčím v současnosti. Jen jsem si neuměl představit, co mám společného s příšerou na vedlejší posteli.
         — Ale co je tohle?
         Posunkem hlavy ukazuju na opočlověka v síti.
         — Hezky v klidu ležte. To je pan doktor.
         — Co?
         — Pan doktor Suknička, primář gynekologie.
         — Cože?
          Můj hlas zněl nepříčetně. Sestra se sklonila níž. Šeptala.
         — Dnes ho bereme na operaci. Má nádor na mozku.
         — Ježiši.
          Měl jsem říct — těší mě, ale v tu chvíli by se ve mně slušného vychování nedořezal. A Sukničkovi to bylo jedno.

Když primáře gynekologie odvezli na sál, modlil jsem se, aby mu buď vrátili řeč, nebo aby mu sebrali hlasivky.
          Byl jsem několik dlouhých hodin sám.
          Úleva, která mě zalila po zjištění, že jsem stále ve dvacátém století, se vytratila. Vystřídaly ji plíživé pochybnosti. Co je lepší? Probrat se náhle a bez přípravy v době kamenné (nebo i ve třetihorách), či procitnout do slavné éry rudých komančů — navíc s přeraženou páteří?
          Plané filozofování záhy ustoupilo realitě a neporušené paměti.

Celý výjev se mi začal vybavovat jako ve filmu. Pomalu, sekvence za sekvencí, v přesném časovém sledu, do nejmenšího detailu.
          Jitka sedí za volantem, plyn sešlápnutý k podlaze. Předjíždí smrdutou kraksnu, omláceného hráškového trabanta, který schválně zrychluje, co to dá. Jitka se zkouší zařadit, auto několikrát cukne zadkem a řítí se přímo do pangejtu. Vím přesně, kde skončíme, ještě dlouhé vteřiny předtím, než ucítím náraz. Bezpečnostní pásy mě vmáčknou do sedadla a ze zadu přijde další rána. Něco těžkého se urvalo a zastavilo o mý opěradlo.
          Auto stojí na zadních, zapříčené na svodidle, a já se nemůžu hnout. Od pasu dolů jako by mě strčili do mrazáku. Necítím nic. Nemám tělo. Jako když krejčí přestřihne látku v pase. Ale nemůžu usedět na zadku.
          Nehýbej se mnou, křičím na Jitku, která šílí. Pobíhá kolem auta a neví, co má dělat.
          — Zavolej sanitku!
          Celou věčnost, je to snad hodina, držím tělo ve vzduchu. Gymnasta ve vzpěru. Ruce zapřené do sedadla, aby se trup a hlavně zadek ničeho nedotýkal. Jinak se to nedá vydržet.
         — Vildo? Viléme, je tady sanitka.
         — Konečně.
          Sanitka přijela bez doktora. Slyším drsný hlas šoféra záchranky.
         — A dveře spolujezdce?
          Jitka hystericky trylkuje.
         — Nejdou otevřít!
         — Tak ho musím vytáhnout přes řidiče!
          Bráním se. Takhle mě netahejte. Mám něco s páteří! Slyšíte, sakra! Počkejte na hasiče, ať mě odsud dostanou. Do prdele, říkám vám, že — Kurva! Nechte toho!
          Saniťák mě přes vehementní protesty drží ve spárech a jako mrtvolu, která už nic necítí, mě vláčí z auta. Hází mě na nosítka a nakládá do sanitky. Jitka vzlyká. Motor naskočí, kola dvanáctsettřináctky hrabou do vozovky; s prudkým trhnutím vyrážíme.
          Houkačka drásavě kvílí."

(z povídky Totál rektál)