Straka v říši entropie jsou bajky pro dospělé i děti. Zvířata v nich luští záhady existence a fungování světa. Zjistíme, proč se hroch udrží na vodní hladině i proč někteří samci nepohrdnou samičkou z igelitu. Jak lišky prochází krizí středního věku a kdo všechno chce být ideálem krásy. Proč nemá smysl bojovat proti nepořádku a jak zatočit s jezevcem notorikem. Jak může notorik pád ze schodů omluvit zakřivením časoprostoru a že i myši mají určitý názor na kvantovou neurčitost. Vzrušující témata podstaty vesmíru, která jinak bývají pro laika příliš složitá, jsou v této knize podána lehce, jakoby mimochodem. Kniha humornou formou přibližuje klasické fyzikální zákony, které pochopí malé děti, ale dotýká se i náročných témat fyziky moderní doby, určené starším dětem a dospělým. Vhodná je pro rodiče, kteří čtou dětem, ale současně hledají i knihu pro sebe. Zaujme také čtenáře, které fyzika nezajímá, nebo z ní mají dokonce strach – ti najdou především grotesku, jejíž hrdinové po cestě vědy docházejí k filosofii.
Kniha se brzy po svém vydání stala bestsellerem a v dubnu roku 2011 za ni autorka získala cenu Magnesia Litera pro Objev roku.
Známý český astrofyzik na knihu reagoval následovně: „Od časů moudrého Ezopa se píší bajky, v nichž mají zvířata lidské vlastnosti, které se takto oklikou dají tepat nebo chválit. Teprve autorku Straky v říši entropie však napadlo, že bajky se znamenitě hodí k popularizaci obávané fyziky a povedlo se jí to skvěle. Sám jenom žasnu, že díky hrochům, gepardům, kočkám, slepicím, myším, králíkům a jiné zvířeně lze nahlédnout za oponu Archimedova zákona, termodynamiky, teorie relativity i kvantové mechaniky.“
(Markéta Baňková, redakce ČteSyRád)
„Milé kotě! Já mám přece kočky ráda. Občas je chodím do parku krmit. Neboj, podíváme se, jak můžeme tvému Mourkovi pomoct,“ opakovala Gravitace.
„To jsem rádo!“ řeklo kotě.
Po pár metrech se cesta stáčela a světlo z blízké lampy Gravitaci ozářilo tvář. Byla to skutečně stará paní.
„Jste hodně stará, že jo?“ snažilo se kotě udržovat konverzaci.
Gravitace se trochu zarazila.
„No, stará... snad ne zas až tak stará, milé kotě. Oproti tobě ale asi ano.“
„Kolik vám je let?“
„Kolik bys mi hádalo?“
„Tak... nějakých 14 miliard?“
Gravitace se prudce zastavila.
„Tak méně?“
„Trochu méně!“
„Kolik?“
„Nějakých osmdesát. Osmdesát let.“
„To jsem se tedy ale spletlo!“
Gravitace mlčela a přidala do kroku.
„Na těch čtrnáct miliard ale opravdu nevypadáte!“