Židle pro Štefana

Ukázka z knihy

Venku jsem pořád doháněl, nestíhal… jako starý budík, kterému večer málo natáhli pérko. Ale teď, uvnitř, jsem měl dost času srovnat si myšlenky… i čas. Protože v blázinci běžel úplně jiný, pomalejší. Možná to bylo hrstmi spolykaných léků nebo pevnými a povinnými rituály, od budíčku po večerku, i nedělními návštěvami.

   Martina za mnou přijela, ale kvůli karanténě ji nepustili dovnitř. Seděli jsme na stejné chodbě, přepažené skleněnou stěnou, a dotýkali se přes sklo a utírali zamžená kolečka. A další týdny, než mě pustili, jsem žil s představou, jak za ní půjdu a znovu zvednu do náruče Pavlíka a Zuzku, pochválím je, jak vyrostli, a pak půjdeme na procházku a já budu vyzvídat, co ve škole… normálka, řeknou, nic novýho… a já budu přikyvovat, že mají pravdu, normálka, zlý sen skončí a můžou se vrátit, i s plyšáky a hračkami, rozložíme postýlky a židle rozestavíme kolem stolu… několik týdnů jsem hledal správná slova, abych jim řekl, jak na ně myslím a jak mi scházejí, slova o přístavu, složených křídlech a kotvách, o kterých jsem předem věděl, že na mě budou moc velká.

   Ale pak, vlak a autobus a Zahradní ulice sedm, branka a dvorek, prázdný a studený dům… nikdo na mě nečekal, jak jsem si vysnil za sklem, nikdo nevyvětral zatuchlinu a nepustil slunce do vlhkých zdí, zato kytky uschly všechny, zkroucené listy se válely po zemi. Musel jsem ven…i venku na ulici bylo všechno tam kde předtím, nepochopitelné a cizí…nohy mě přivedly do sboru.

   Ze zvyku…a kam jinam?

   Znovu jsem zavřel.

   Dveře, sebe, před složitou a hlučnou pustinou, které jsem nerozuměl. Ze strachu… a všichni jsme se báli, proto jsme hledali jistotu, přístav, a nenáviděli ty, kdo se sami pustili přes moře, nebo jim záviděli? A kdo dokáže dohlédnout, pochopit… strach dítěte z temného sklepa, rozpálených kamen a bolesti, kterou jen tuší, strach z nevyzpytatelných a měňavých pavučin místo prosté a upřímné pohádky na usnutí, kde je dobro odměněno a zlo potrestáno, kde se nemíchá. Strach z odmítnutí, chladu, výsměchu… i obyčejný, nedospělý, Petrův: třikrát… než zakokrhá.