Hra o trůny: Píseň ledu a ohně 2

Ukázka z knihy

Vysokými úzkými okny rozlehlé trůnní síně Rudé bašty pronikalo světlo zapadajícího slunce, rozlévalo se po podlaze, kladlo tmavě rudé pruhy na stěny, kde kdysi visely hlavy draků. Nyní byl kámen pokryt tapiseriemi s loveckými výjevy, zářivými zelení, hnědí a modří, a přesto měl Ned Stark pocit, že jedinou barvou v síni je barva krve.

Seděl vysoko na ohromném prastarém trůnu Aegona Dobyvatele, monstrózní železné věci plné hrotů, zubatých hran a groteskně pokrouceného kovu. Bylo to, jak ho Robert předem varoval, pekelně nepohodlné křeslo, a nikdy ne víc než právě teď, s jeho zlámanou nohou pulzující od minuty k minutě stále ostřejší bolestí. Kov pod ním jako by byl stále tvrdší a rozježená ocel mu znemožňovala opřít se v křesle. Králi by se nikdy nemělo sedět pohodlně, prohlásil Aegon Dobyvatel, když svým zbrojířům nařídil ukovat pro něj velký trůn z mečů ukořistěných jeho nepřátelům. Budiž proklat Aegon za jeho arogantnost, pomyslel si Ned ponuře, a budiž proklat také Robert za jeho hon.