Příběh inženýra lidských duší

Ukázka z knihy

Měl bych si patrně s Irenou Svenssonovou něco začít. Jeví všechny příznaky očekávání. Mohla by to sice být moje dcera, ale konec konců, jsem tu obklopen aureolou muže, jenž prožil život v policejních diktaturách a za války byl v protinacistickém odboji. Když se tím vytahuju před dívenkami z Chitagoogy a z Yellow Pants, chytře tomu neříkám resistance group, nýbrž guerilla group: ten výraz spíš znají a asociuje jim s bombami. Tento zajímavý muž provozoval navíc povolání spisovatele, v policejních diktaturách tak nebezpečné. Popravili mu nejlepšího přítele - samozřejmě dělám ze soudruha Huberta Steina nejlepšího přítele, ačkoliv mě nikdy ve zvláštní lásce neměl. Ale s jeho popravou je to čistá pravda - nebo špinavá pravda - které trochu imaginace neuškodí. Nakonec tohoto muže vyhnaly z vlasti sovětské tanky, je ve svých osmačtyřiceti fyzicky zachovalý a má přirozeně vlnité vlasy, prokvetlé stříbrem, které se díky Dry Looku lesknou vůbec nejinteresantnějším dull shinem.

Měl bych tedy s Irenou Svenssonovou neváhat. Podle veřejného mínění jsou dnešní kanadské holky snadno svolné k nejlepšímu. Z osobní zkušenosti to nevím, moji potřebu v tom směru zatím plně kryje Margitka. Ale od té doby, co jsem mluvil s Larrym MacAlearem, o té svolnosti trošku pochybuju.