Staré pověsti české a moravské

Ukázka z knihy

Za Libuše vládl mezi Čechy klid a mír. Spory a hádky Libuše vždycky rozhodla ke spokojenosti všech spravedlivých. Jednou ale na Vyšehrad přišli dva vladykové ze sousedních vsí, kteří se dohadovali o kus pastviny. Jeden tvrdil, že mu od nepaměti patří, druhý volal, že je to velká lež, protože všichni přece vědí, že pastvina je jeho. Kněžna chvíli rozmlouvala se svými rádci a pak vynesla rozsudek. Jak už to bývá, na vítězné straně zavládl jásot, z druhé se ozývalo reptání a projevy nesouhlasu. Vítězný vladyka poklekl a kněžně děkoval za spravedlnost, ten, co prohrál, zůstal stát. Jeho tvář potemněla hněvem a rozkřikl se:

„Copak nějaká ženská může rozumět mužským záležitostem? Ne nadarmo se říká, že dlouhé vlasy znamenají krátký rozum. Hanbou je pro nás všechny, že mužům vládne žena!“

Lidé oněměli nad tou opovážlivostí, stařešinové sklonili stříbrné prošedivělé hlavy a hleděli do země. Až kněžna prolomila led té strnulé chvíle:

„Vláda ženy vás nutí sklánět se před moudrostí, ne před zbraní a silou. Ale vy mou mírností pohrdáte. Proto souhlasím, že potřebujete silného a pevného muže, aby vám vládl. Zítra se dozvíte jméno vašeho nového knížete.“

(O Libuši a Přemyslovi)