Vlak dojel přesně

Ukázka z knihy

Když procházeli temným podchodem, slyšeli nad sebou vlak přijíždět k nástupišti a zastavili se před jedním z oddělení, z kterého vystupovali dovolenci s rozradostněnými tvářemi, napakovaní obrovskými balíky. Nástupiště se rychle vyprázdňovalo, bylo to jako vždy. Kdesi u oken stály dívky nebo ženy, anebo velmi mlčenlivý, zarputilý otec... a sonorní hlas říkal, že je třeba si pospíšit. Vlak dojel přesně.

"Proč nenastupuješ?" zeptal se úzkostně kaplan vojáka. "Co?" zeptal se voják překvapeně, "vždyť se třeba chci vrhnout pod kola, vždyť můžu třeba zběhnout, ne? Co chceš?... Já se můžu třeba zbláznit... Mám na to plné právo: mám na to plné právo, abych se zbláznil. Nechci zemřít. To je to hrozné, že nechci zemřít." Mluvil úplně chladně, jako by mu slova splývala ze rtů jako led. "Mlč! Vždyť už nastupuju, někde se vždycky najde místo... No jo, tak se nezlob, a modli se za mě!" Uchopil bagáž, nastoupil někam do otevřených dveří, spustil zevnitř okno a ještě jednou se vyklonil, zatímco sonorní hlas se vznášel ve vzduchu jako mračno hlenu: "Vlak odjíždí..."