Vlažná vlna

Ukázka z knihy

Blondýnka se pootočila na kulatém sedátku. „Co to pořád povídáš?“ Vrolovala si do psacího stroje čistý list. Chvíli se na něj dívala. „Ty víš, kam šel? Nebo o čem to pořád mluvíš, já ti nerozumím.“

Stěny přízemní zakouřené místnosti mizely v dusném šeru, jaké bývá před nenadálým deštěm.

„Tak kam to teda šel ježíšmarjá?“

Za těžkým secesním stolem, plným velkých fotografií, seděla kostnatá žena s protáhlým, slabě zahnutým nosem. Prázdnýma očima se dívala do sítě fíkovníkových listů, kterou se dovnitř nahodile trousily úlomky denního světla. Mlčela a nehýbala se.

Blondýnka se zamračila. „To mi to nemůžeš říct nebo co?“ Narovnala se. Za jejími zády visela skořicová plenta, která kryla mělký výklenek s vodovodem. „Slyšíš mě vůbec, Evi?“

Žena cukla hlavou. „Kráápáá.“ Samohlásky kanuly jako do láhve.

Blondýnka se ušklíbla a naklepala datum.

Žena se němě usmívala.

Blondýnka hledala v zásuvce. „Ale měly bysme mu nejdřív vymyslet ty názvy.“ Chvíli nečinně seděla. „Já mám nápad. Co kdyby se nějakej účes jmenoval třeba Lastura nebo – víš kterej. To mikádo, ten hodně krátkej. Lastura. Že je jako k vodě, víš? – Ne. To ne. Něco jinýho.“ Opřela se loktem o kryt psacího stroje. „Ale co?“