Prvotina Jany Šrámkové Hruškadóttir s podtitulem „islandská novela“ představuje krátký příběh, pojednávající o plaché dívce Veronice, jež nikdy nepoznala svého otce a kterou její kamarádka Madla přivede do své rodiny, výrazně se odlišující od Veroničiny rodiny. V první části knihy hlavní hrdinka postupně objevuje jiný svět a jako by se do kamarádčiny rodiny adoptuje. Významný je platonický vztah mezi Veronikou a otcem Madly. Do života rodiny však zasáhne tragická dopravní nehoda, která Veroniku odsune z „nové rodiny“ do osamění. Druhá část knihy pak líčí odloučenost hlavní hrdinky při letním pobytu na vsi. Kniha je napsaná v ich-formě, avšak střídá se zde přítomný a retrospektivní časový pohled.
Kniha získala Cenu Jiřího Ortena (2009).
"Když mě Madla do své rodiny přivedla poprvé, nemohla jsem se zbavit té strašné nervozity panelákového dítěte vstupujícího do rozlehlé staré vily. Už jen to, že od tramvaje stoupáte dlouhou úzkou ulicí sami. Je tu ticho, v zahradách vzrostlé stromy, dřevěné ploty obalené břečťanem. V záhonech bledě růžové pivoňky, které se pod tíhou vlastních objemných květů ohýbají až k zemi. Žádné proudy lidí s taškou v podpaží, žádné klapání podpatků. Z oken neprýští zvuky rádia ani znělky seriálů. Nikde hrozny dětí nabalené na bezúčelných betonových zídkách a nefunkčních fontánkách. Hned za brankou vily jako by byl vzduch ještě vlhčí a dávný, s pamětí prvních obyvatel domu. A za dveřmi chladná chodba. To překvapení, že vchod neústí do sluncem rozpáleného, nevětraného a neosobního prostoru. Když jsme se usadili v jídelně, klasika tehdy hrála docela potichu, měla jsem žaludek sevřený, že jsem nebyla schopná pozřít sousto. Ale všichni kolem se bavili docela nenuceně, jako by to takhle bylo normální. Matka, která vypadala jako královna elfí říše, rozebírala s rozcuchaným Adamem, vytáhlým puberťákem, chuť dnešní versus minulé musaky. Se zanícením se s otcem přeli o vhodnosti různých vín. Aspoň jsem tušila, že jde o vína, nikdy jsem ty názvy neslyšela. Jíst jsem nepotřebovala. Hltala jsem očima, co se kolem mě dělo, i když spíš s obavami a nervozitou než s lačností. Zato ostatní si s gustem užívali – jídlo, pomalé tempo večerního stolování, jeden druhého, uplynulý den, který každý komentoval. Když mě Madla představovala otci, sotva jsem se na něj stihla podívat. Pořádně jsem si ho prohlídla až teď u stolu, poté co hlubokým barevným hlasem zahájil rodinnou večeři. Kulatý, snědý, obřadný. O něco menší než jeho žena. Ale něco mi nehrálo, něco na něm od pohledu provokovalo. To jediné jsem stihla zaregistrovat hned, jak se mi představil a řekl: „Těší mě, slečno Veroniko, jsem Šimon, hrdý otec vaší oddané společnice Madly.“ Madla letmo obrátila oči v sloup a lehce se čelem dotkla otcova ramene. Potom mi s pokynutím hlavy nabídl rámě a odvedl mě ke slavnostní tabuli. Dorazily jsme totiž přesně na večeři. Snad už je jasné, proč že jsem začátek večera proseděla se staženými půlkami před téměř prázdným talířem. Dřevěnou lžící jsem si neobratně nandala z jedné mísy pár kostek masa a několik prazvláštních tenkých výhonků s trochou omáčky. Ostatní zatím jedli s neskrývaným apetitem a mluvili na můj vkus nahlas a nepřetržitě. Slova se na chvíli ujala Madla. Začala rodinu informovat o nějakých současných archeologických pracích v západním Řecku, které provázely neskutečné vrtochy počasí („vrtochy“, typické Šimonovo slovo). Pak rychle přešla k problematice cestování po jednom z řeckých ostrovů a hned dávala k lepšímu nezasvěcené výroky naší zeměpisářky. Mezitím popadla nádobu plnou horké zeleninové směsi s mletým masem. S energií sobě vlastní – trochu moc rychle a ne zrovna ladně – mi na talíř jakoby mimochodem umístila obrovskou nálož jídla. Aniž by přerušila nebo zpomalila vyprávění, aniž by přestala přehánět a dramatizovat každé slovo, prostě tak, jak mluvila, ať už šlo o věci vážné, nebo o sebevětší pitomost, pokračovala nerušeně dál, jako by si mě ani nevšimla. Pak trochu nandala i sobě a mísu položila zpátky na stůl. Ruka mi vystřelila, jak jsem se snažila prstem zachytit plátek lilku, který se právě váhavě svezl přes okraj mísy na ubrus. Samozřejmě jsem to nestihla. Irena se usmála a nepřítomně setřela jídlo ubrouskem, aniž přestala se zájmem poslouchat nesourodou řeč své dcery. Jak v Jiříkově vidění. Začínalo se mi jíst líp, nebyl důvod se bát. Když se smí bez pohlavků, bez zvýšeného hlasu, dokonce i bez zmučených pohledů ztýraných matek rozlévat skleničky a bryndat po ubruse, není se už na světě čeho bát. Pustila jsem se do jídla a kromě toho mi taky konečně došlo, co že to od začátku nehrálo na Šimonovi. Měl modré oči. Byl od pohledu tmavší typ, ale oči měl průzračně modré, snad lehce do šeda. Občas se ke mně stočily a já se rychle zahleděla do talíře."
Komentáře ke knize
lepší už nenapíše
je ojedinělá, hloubkou své poezie
Zůstane už navždy ve vás.
Zůstane už navždy ve vás.
od Lídy
Knížku jsem přečetla jedním dechem.