Hadi a náušnice

Je to slavný japonský román, který byl nyní i zfilmován. Zdaleka sice není tak dobrý jako její pozdější kniha Autofiction (vyšla v anglickém překladu, český prozatím není) a bez znalosti další japonské literatury (knihy Eimi Jamadové a již zmíněná Autofiction) může působit zavádějícím dojmem, ale je to určitý úvod do díla Kaneharové a nabízí několik zajímavých motivů a myšlenek. Hrdinka knihy je masochistka (Kaneharová sama není, takže je to spíš přidáno na efekt pro zvýšení popularity její prvotiny) a román nabízí množství scén SM sexu, což zřejmě potěší zejména mužské čtenáře, vedle toho má i značné množství informací o piercingu. Pro mě nejcennější a nejzajímavější bylo líčení prohlubující se lásky hrdinky k jejímu milenci Amovi, hodnému a do ní zamilovanému klukovi, který však nemá sadistické sklony a tak ona musí tajně své potřeby uspokojovat se sadistou Šibou, přičemž ovšem Amu opustit nehodlá. To se nakonec Amovi stane osudným, protože Šiba chce mít hrdinku jen pro sebe a svého soka se milerád zbaví, nejde-li to jinak... Při prvním čtení jsem vůbec nechápala smysl jednání hrdinky, po přečtení Autofiction je mi jasné, že Ama je obrazem reálného milence Kaneharové a její skutečná láska, zatímco Šiba je pouhý její nástroj, protože ona něco neumí (a nechce) udělat sama. A drastický závěr románu je skutečným důvodem, proč byl ten vůbec napsán (SM scény jsou pouhý doplněk a odůvodnění jejího konce). Láska prostě někdy může zabíjet... I když třeba sama vražednou zbraň v ruce nedrží.
Bez znalosti Autofiction (kéž by byla přeložena do češtiny!) je kniha jako celek bohužel dost těžko dešifrovatelná, nabízí ale i jiné zajímavé a skutečně neotřelé otázky: jsme zvyklí, že v případě násilí je vždycky obětí a muž buď násilníkem, nebo zachráncem. Ale co když se obětí stává právě milovaný muž? Jak by si žena dokázala poradit s tím, že by byl sadistickým násilníkem unesen její milenec - dokázala by ho zachránit? Hadi a náušnice tohle pouze nastiňují, ale neřeší, protože to, co se nakonec stalo, hrdince ve skutečnosti plně vyhovovalo (Kaneharové je zřejmě bližší pól S než M). Nicméně jiné knihy by to řešit mohly a měly. Je zaběhnutým zvykem, že žena nikdy nemůže bojovat o život svého milence, je vždycky ryze pasivní. Ale proč vlastně? Není to jen úlitba tradičnímu pojetí vztahů a taky do značné míry ženská lenost? Mohlo by podobné drama, k němuž v závěru téhle knihy dojde, skončit jinak, pokud by hrdinka dokázala za svou lásku bojovat? Přiznávám, že kniha se mi, dokud jsem ji plně nepochopila, vůbec nelíbila, ale zapůsobila na mě hodně silně od samého počátku...