Guvernantka

Ukázka z knihy

(Dolendo, sensibile) Domy jsou tu vysoké, nevlídné, vyhnané do čtyř pěti pater, ale co je z hořejších oken k vidění? Nic než jiné domy, do čtyř pěti pater vyhnané domy. A kostely, spousta kostelů. Musím se proto vyšplhat nahoru na kostelní věž, abych viděla víc. Aby se mi zdálo, že vidím víc. Vstupuju do chrámu, je tu chladno, vlhko, tísnivě. Míjím nehybnou a lhostejnou svatou Dorotu. Pozlátko vpředu na oltáři se matně leskne, není tu nikdo, jediná živá duše. Tady z kazatelny zaznělo poprvé v tomhle městě mé jméno. Tenkrát jsem byla ještě daleko odsud, skoro nic jsem o tomhle městě nevěděla, jen že je ve Slezsku, že je v Prusku a že tam žije Básník. A tehdy tu moje jméno zaznělo pod chrámovou klenbou jako zaklínání. Daleko odsud jsem sebou škubla, jako by mi někdo přešel po hrobě. Byla neděle Septuagesima. 19. ledna. Musela jsem se chytit oběma rukama prudce opěradel křesla a cítila jsem, jak se mi čelo, krk i dlaně pokrývají potem. Lotynka na mě polekaně pohlédla a pohnula rty. Neslyšela jsem, co řekla, všechno to přehlušilo mé jméno kdesi v dálce naléhavě vyslovené. Přecházím napříč chrámovou lodí až do chodby vlevo od oltáře, dvířka jsou otevřená, navlas tak, jak kostelník říkal. Děti zůstaly venku, ani nejstarší Ladislávek, se mnou nešel. Když jsem vystupovala nahoru na věž svatého Vojtěcha, ještě mě doprovázel, taky na svatou Alžbětu, ale víckrát už ne.

A vlastně jsem ráda, že jdu nahoru sama. Dotýkám se ruku zdi, je studená. Kloužu očima po nápisech vydrápaných do staré omítky. Třeba i moje jméno, po třikrát vyslovené z kazatelny, se někde tady obtisklo do zdi, mezi ta jména ostatní. Zakletá jména.