Jméno růže

Ukázka z knihy

K večeru vyšel Vilém v dobré náladě ze skriptoria. Odešli jsme do křížové chodby, abychom tam vyčkali večeře, a našli jsme tam Alinarda. Už předešlého dne - nezapomněl jsem na jeho přání - jsem v kuchyni našel hrách a nabídl jsem mu ho. Poděkoval mi, vložil si jej do bezzubých, slintavých úst. "Tak vidíš, chlapče," řekl mi, "i druhá mrtvola byla tam, jak říká Kniha ... Jen počkej, brzy se ozve čtvrtá polnice!"

Zeptal jsem se ho, proč si je tak jist tím, že klíč k řadě vražd je ukryt v Zjevení svatého Jana. Užasle se na mne zadíval: "Apokalypsa je přece klíčem ke všemu!" A s nevraživým úšklebkem dodal: "Já jsem to věděl, vždycky jsem to říkal... To já jsem poradil opatovi... který tu tenkrát byl, aby shromáždil co nejvíc komentářů k Apokalypse. Měl jsem se tehdy stát knihovníkem... Ale pak se nechal poslat někdo jiný do Silosu, našel tam krásnější rukopisy a vrátil se s nádhernou kořistí... Věděl, kde má hledat, mluvil jazykem nevěřících... Knihovnu dostal do správy on a já vyšel naprázdno... Bůh ho však potrestal a předčasně uvedl do říše stínů. Cha cha cha..." zle se zahihňal. Doposud, pohroužen do poklidné vyrovnanosti svého stáří, mi připadal jako nevinné pachole.

"Kdo byl ten druhý, o kterém jste mluvil?" zeptal se ho Vilém.

Pomateně se na nás zadíval. "O kom jsem mluvil? Už si nevzpomínám... Je to tak dávno. Ale Bůh tresce, Bůh vymazává, Bůh zatemňuje i vzpomínky. V knihovně došlo k mnoha aktům pýchy. Zvláště když se dostala do rukou cizincům. A Bůh tresce dál..."

Víc jsme z něho nedostali a zanechali jsme ho jeho tichému, nevraživému obluzení. Vilém řekl, že hovor ho velice zaujal: "Alinardovi bychom měli co nejvíc naslouchat. Pokaždé nám poví něco zajímavého..."